Jennifer Helia DeFelice: Proveďte volbu
5. 9. – 30. 9. 2018
vernisáž: 4. 9. 2018 od 18 hodin

Gabriela Kotiková: GK: Jennifer, pocházíš z New Yorku, ale již delší dobu žiješ v České republice a umíš výborně česky. Co tě vedlo k rozhodnutí přestěhovat se za oceán?

Jennifer Helia DeFelice: Nejspíš je zatím moje nerozhodnost; nějaký intuitivní přístup k řešení problémů. Někdo by mohl říct, že se na rozhodnutích, která vypadají nahodile, podílejí nevědomé procesy, a že se člověk vlastně rozhoduje, i když to tak nevypadá. Čím jsem starší, tím víc přemýšlím o tom, jak rozhodnutí, která se mi „přihodila“, zapadají do celkového obrazu mého života, mojí výchovy a dědictví. Myslím, že jejich společným jmenovatelem je neuhasitelná zvědavost.

Můžeš porovnat ze své zkušenosti týkající se života umělců v New Yorku a v Česku? Jaká ti připadala zdejší umělecká scéna ve srovnání s tou v USA? V kterém roce jsi poprvé přijela? Mohl to být docela šok…

Bylo to zrovna ve chvíli, kdy se Česká republika osamostatnila, takže v roce 1993. A spíš než šok to byl pro mne zásadní moment, v němž jsem byla vystavena svým předsudkům o světě. Po této zkušenosti jsem se začala cítit víc jako pozorovatelka. To, že jsem si osvojila češtinu, mi pomohlo integrovat se a adaptovat a ve výsledku to vedlo k vytvoření alternativní osobnosti, nové sady společenských návyků. Stále víc jsem si uvědomovala, že to, jak vidím svět a jak si jej vysvětluji, je pouze podmnožinou širší skutečnosti a kontextu. Z tohoto důvodu je pro mne opravdu těžké porovnávat USA s Českem. Vnímám je jako alternativní vesmíry propojené červími dírami.

Vždy ses zabývala uměním spojeným s novými médii, pohyblivým obrazem. Co tě na tomto typu uměleckého projevu nejvíce zajímalo? Proč ses pro něj rozhodla?

Začátkem devadesátých let jsem studovala a působila jako asistentka v ateliéru Performance-Video-Multimedia na FaVU v Brně. Byla to unikátní kombinace oborů. Internet se začínal prosazovat jako univerzální nástroj, což vedlo k uměleckému zájmu o toto médium na mezinárodní úrovni. Velmi zde záleží na komunitě, sdílení a archivování. Tyto aspekty tvorby umění mě pořád oslovují nejvíc. Mediálni teoretici a kurátoři Chris Hill a Keiko Sei, ale také Steina a Woody Vašulkovi na mne měli velký vliv. Optikou performance jsem byla schopna se zaměřit na proces jako fundamentální princip ve vztahu k mým osobním názorům a společenským ohledům. Tyto věci od technologií nelze oddělit.

Na současné výstavě se budeš zabývat problematikou volby. Myslíš tím situaci, kdy je člověk nucen rozhodnout se mezi variantami ano/ne, i když pravda je někdy uprostřed?

Nad ideou volby přemýšlím posledním rokem, a to především nad tou, ve které jsou na výběr jen dvě možnosti, což je právě ta, která je nejčastějším předmětem kampaní a mediální pozornosti. To je případ referenda, v němž se z komplexního problému stane volba o dvou možnostech, ačkoli jeho výsledky mají obecně dalekosáhlý dopad nezřídka historického významu. To mě vedlo k úvahám o rozměru voleb, a jak tato binární rozhodnutí nedokážou v očích širší veřejností reprezentovat celé spektrum možných pohledů.

Zajímají mě také ty podivnější stránky volebního procesu, zejména hlasovací metody. Myslím tím vlastní fyzický proces účasti, dokumenty, analogová hlasovací zařízení a jejich moderní digitální verze. Jakou roli v našem vnímání výsledků voleb a následné tvorbě odpovídající legislativy hraje fyzická participace účasti?

Výstava bude procesuální, bude se proměňovat, stane se tedy jakýmsi postupným záznamem, zachycením procesu, něčím jako performance?

Chci, aby vystavená práce byla kumulativní a odrážela tak procesy, které se skrývají za tím, co nám obecně připadá jako přímočaré. Inspiroval mě hlasovací protokol, který se používal v Benátkách ve volbách dóžat mezi lety 1268 a 1797. Hlasovalo se v deseti kolech, ve kterých se střídalo hlasování prostřednictvím losu a volebního kolegia. Touto abstrakcí hlasovacího procesu bych chtěla vzbudit zájem o hlubší nahlédnutí toho, jak je hlasování strukturováno, jak se účastníme reprezentace a jak ji uskutečňujeme. 

kurátorka: Gabriela Kotiková

Galerii Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art