Vladimír Houdek: Chlapec náprstník
18. 2. – 5. 3. 2010
vernisáž 17. 2. v 18:00

Vladimír Houdek (1984) je pro  "sdružení umělců a přátel z akademického okolí" menším zjevením. Náhle se objevil, stejně rychle jako se během poměrně krátké doby našel. Navážno  začal pracovat na svých denních úkolech malíře teprve před necelými třemi roky. Malbu si od počátku nedokáže představit jinak než jako intenzivní proces a nekompromisní expresi, která vyžaduje osobní emocionální investici. Všechny ostatní cesty, které by ho vedly jinam, pryč od romantických ideálů bytostného malíře, zatím zavrhnul. Přitom se jeho principy tvoření rozbíhají do historicky známých směrů, které si postupně a vědomě zkouší - od expresivní stylizace, geometrické schematizace, spojování nespojitelných prvků nebo  kombinování malířských rukopisů. Vytváří rychle malované obrazy jako spoustu jiných současných malířů, ale jeho výraz je nezaměnitelný. Houdkovo několikrát přemalováváné obrazy nejsou v porovnání s podobnou tvorbou tak "cool" a mohou působit trochu "dědkovsky". Obsahují staromódnější a rafinovanější kódy výtvarných slastí a sympatických nedokonalostí.

Charakteristická jsou pro Houdka patetická  skoro až "operní" témata, kolem nichž neustále z různých stran krouží. Důležitý, jakoby nevyhnutelný a  obsesivní motiv je na jeho obrazech les, lovecký revír nebo beztvará neproniknutelná houština - entita se zvláštní funkcí. Místo, kterému se lidé instinktivně vyhýbají. Les je podle Maxe Ernsta temná bující zeď, za kterou se skrývá jiný svět. Houdek v jistém smyslu na tuto tradici navazuje. Vytváří magické scenérie, které leží na hranicí mezi známým a neznámým.

Dalším Houdkovým motivem je morfologická zaměnnitelnost dvou existencí - zvířecí a lidské. Lidská těla se zvířecími hlavami, krvácející jelen, kůň balancující na špičce pyramidy, žížala jako zranitelný zástupce země, kde bují život.  Houdek zobrazuje vztah mezi člověkem a zvířetem, jenž by mohl být  vnímán jako bytostná i tragická jednota, už ve svých dřívějších velkoformátových obrazech, které jsou svojí povahou hlavně figurální až portrétní v tom psychologickém smyslu. Často na  jeho figuranty míří hrozivé blesky, šípy, kříže, jež mohou způsobit zranění a zároveň fungovat i jako aktivační faktory spících energií.

Často a stále intenzivněji nechává na obrazech působit černé plochy. Tato barva konvenuje s Houdkovo "velkým" tématem  temnoty, prázdnoty i tajemství. Černá může signalizovat nejasný potemnělý počátek každého procesu včetně toho malířského. Počátek jakým je chaos.( I v jeho nejbarevnějších malbách byla základem hustá osnova černobílých bříz). Výstavou  v galerii Jelení Houdek signalizuje další tvůrčí posun a proměnu. Minimalizuje arzenál svých výtvarných prostředků. Objevuje pro sebe malé formáty nebo redukování tvarů do znaků až na pokraj abstrakce.

Michal Pěchouček