Marek Štys: Afghanistán 1381
3. 2. – 7. 2. 2003

 

Galerie Jelení: Marku, jak dlouho jsi pobýval v Afghanistánu a byla to tvá první cesta s humanitární organizací?

Marek Štys: V Afghánistánu jsem byl vloni od března do října a v roce 99 jsem pracoval v Albánii a Kosovu. Do Afghánistánu bych se rád příští rok vrátil. 

GJ: Společnost Člověk s tísni zřídila stálou misi v Mazare Šarífu v prosinci 2001, další později v Bamijánu. Kolik stálých členů v misi působí a přibližně kolik se zde střídá externích, krátkodobějších spolupracovníků?

MŠ: V misi jsou nyní čtyři lidé, jednu dobu nás tam bylo i šest. Podepisují se kontrakty na rok i déle. Snažíme se ale počet Čechů snižovat na minimum. Je to levnější a efektivnější, protože o místní se nemusí nikdo  starat, ukazovat jim cestu, tlumočit jim, platit letenky a diety, neustále zodpovídat triviální otázky atd. Tedy - máme něco přes dvacet stálých zaměstnanců a desítky inženýrů.

GJ: Jaké bylo konkrétně tvoje zaměření, pracoval jsi většinou na jednom místě, nebo se jednalo naopak o práci v různých, od sebe vzdálených oblastech?

MŠ: Zhruba dvě třetiny času jsem trávil v Mazaru u počítače nebo na pracovních schůzkách, zbytek času jsem byl v terénu a z toho většinu proseděl v autě. Cesta do Kábulu trvala deset hodin, v terénu se někdy počítala na dny. Když auto nestačí, vezme se kůň nebo osel. Většina fotek se také následně nějak váže k silnicím a dopravě.

GJ: Je přesně dané již před příjezdem do země, kdo je schopen jakou konktrétní službu vykonávat? Musí též projít nějakým „testem“, zda zvládne jednat v krizových, či jinak psychicky náročných situacích? Dá se něco takového vůbec zjistit předem?

MŠ: Ano, všichni zájemci o práci tady procházejí psychotesty. Nejde ani tolik o zvládání krizových situací, protože člověk se stejně jako doma snaží krizovým situacím vyhnout, ale o zvládání ponorkové nemoci, pracovního stresu, musí být tolerantní vůči cizímu prostředí a mít jednoduše trochu hroší kůži. Určitě nejlepší je vyzkoušet si předtím vlastní přizpůsobivost nějakou cestou na Východ.

GJ: Mohl by jsi něco říci o tom, jakým způsobem probíhala pomoc obyvatelům? Například pomoc dětem a rekonstrukce místních škol? Co se do dnešní doby v této oblasti podařilo dokončit?

MŠ: Dělá se toho hrozně moc, ale základní programy byly nebo jsou 

1.repatriace lidí z utečeneckých táborů, což je dost ožehavé téma, ale do září 2002 se relativně úspěšně podařilo vrátit asi 22 000 lidí. V táborech kolem Mazaru jich původně bylo tak 6x, 7x víc.

2. oprava nebo stavba škol a nemocnic. Po válce jsou prakticky všechny poničené, často byly využity jako vojenská velitelství nebo muniční sklady a bojovalo se o ně. Je  to opět komplexní program, který zahrnuje vzdělávání učitelů, obstarávání lavic až po kompletní rekonstrukce. Postavili jsme 5 nemocnic a opravili něco kolem 60 škol.

3. lidem ve vypálených vesnicích dodáváme dřevěný materiál na stavbu domů, bude jich už něco kolem tisícovky. Dále se staví silnice, během loňské krizové zimy se rozdávaly stovky tun jídla. Nebudu tady všechno vypočítávat, na webových stránkách Člověka v tísni je to popsané důkladněji.

GJ: Jak probíhala spolupráce s místními spolupracovníky společnosti?

MŠ: Někteří jsou fajn lidi, jiní grázlové, někteří kradou ve velkém a dalším jde relativně věřit. Někdo je nesympatický už od začátku, několik lidí považuju za své přátele. Je to jako všude jinde, ale ti lidé mají jednu věc společnou: ačkoli se na ně snažíme uplatňovat naše měřítka a morálku, v Afghánistánu to mají zařízené jinak, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Krádež je sice krádež, ale…

GJ: Je možné spojit charitativní činnost  s fotografováním? Vznikly tvé fotografie jako předem dlouho připravovaná fotodokumentace, nebo jsi je pořizoval spíše v náhodných okamžicích mezi prací, kdy  se naskytla příležitost podstaného záběru?

MŠ: Pořád jsem s sebou tahal fotoaparát, ale např. souvislou hodinu na focení jsem měl za půl roku tak pětkrát. Většinou byl člověk v pozici, kdy se prostě nehodilo fotit. Když někde v horách jedná s nepříliš přátelsky nakloněným vojenským velitelem, nejde si začít hrát na turistu a poskakovat kolem něj s fotoaparátem. Totéž platí třeba v uprchlickém táboře. Člověk by se prostě shazoval. Relativně svobodné focení bylo možné při přejezdech – zastavit se, nechodit ze silnice, kde by mohla být mina a zmáčknout to.

GJ: Někteří kritikové tvrdí, že „profesionální“ fotografové, kteří mají reportáž jako své zaměstnání: „místo pomoci - oběť vyfotografují“. Přesto, že je samozřejmé, že jejich práce je též určena nejen k informování veřejnosti ale oklikou opět k pomoci postiženým - není v tom přeci něco paradoxního? Jakou máš konkrétní zkušenost s fotografy, kteří v tamních podmínkách pobývali?

MŠ: Viděl jsem tam pracovat Ivu Zímovou a Honzu Šibíka, oba to dělají taktně, s úctou a lidé na nich vidí, že tam jsou za fotkou a ne za humanitární prací. Myslím, že prakticky každý fotograf by si ale naložil raněného do auta a odvezl ho do nemocnice – ve většině případů to ale takhle jednoduché bohužel není.

GJ: Jáchym Topol se v jednom z rozhovoru zmiňuje o zvláštní, „nepříjemné“ zkušenosti se  sebou samým. Po určitou dobu po roce 1989 pracoval jako novinář, referující o  zemích postižených válečnými konflikty. Při jedné z cest si paradoxně uvědomil, že se vlastně „zaradoval“, když uslyšel o tragédii, která se na místě před nedávnem stala. V tom smyslu, že bude mít dobrý materiál pro článek i dobré aktuální fotografie. Co si o tomto aspektu novinářské práce myšlíš? Může se takový paradoxní pocit objevit i u některých fotografů?

Takový pocit se objevit může, ale zažil ho každý člověk, který kdy otevřel noviny a s gustem si přečetl o nějaké tragédii. Nijak bych to nezveličoval, trocha černého humoru neškodí.

GJ: Zdá se mi, že média informují dosti agresivním typem fotodokumentace. To může mít za následek to, že se lidé už podvědomě  těmto informacím brání a raději o nich nechtějí nic slyšet. Tvé fotografie podle mého názoru o situaci také vypovídají a možná mnohem více.  Co si o tom myslíš, mají „drastické“ záběry   též smysl jako záměrné šokování diváka?

MŠ: Budu mluvit za sebe. Kdybych někde viděl mrtvolu, je dost možné, že ji vyfotím a je dost možné, že i když ji nevyfotím „krvelačně“, lidi bude zajímat víc, než poklidná krajinka. Když mi ale v Blesku ukážou přejetou stařenku, je člověku z té neúcty smutno. Já ale nejsem válečný reportér a tohle jsou citlivé věci, se kterými osobní zkušenost nemám a které si zaslouží více prostoru než jeden odstavec.

GJ: Do jaké míry si myslíš, že je situace v Afghanistánu zkreslená médii? Dá se říci, že média v České republice upřednostňují pouze  krátké reportáže v hlavních zpravodajských relacích, ale detailně  a dlouhodobě se situaci nevěnují?

MŠ: Je hrozně těžké tamější podivnou realitu nějak přenášet. Lidé mají tendenci přehánět a upozorňovat na extrémy, které pak ostatní považují za pravdivý obrázek celé země. Tak to samozřejmě není, obyvatelé tam řeší podobné problémy jako my. Dost dobře ale nechápu, jak by se média mohla tamější situaci dlouhodobě věnovat. Na zeměkouli jsou stovky států s miliardami obyvatel a všichni v nich bojují se svými problémy.  Není reálně prostor věnovat se všemu a detailně. Lepší než plakat nad Afghánistánem je být hodný na lidi kolem sebe. Co mi ale v médiích chybí, je vizuální podoba afghánské krajiny. Člověk už viděl za život víc fotek z Antarktidy, než z kaňonů Hindukúše. Krajina mě tam ohromila asi nejvíc. Ale krajinář se stativem by si po Afghánistánu v současné době dlouho nepochodil.

GJ: Děkujeme za rozhovor.

Centrum pro současné umění Praha, o. p. s. | www.fcca.cz | info@fcca.cz | CSU Praha: Zásady zpracování osobních údajů