Anna Ročňová: Vykoupat a namazat
4. 2. – 26. 2. 2015
vernisáž: 3. 2. 2015
kurátorka: Gabriela Kotiková
Rozhovor kurátorky Gabriely Kotikové s umělkyní Annou Ročňovou
Gabriela Kotíková: Aničko, ráda bych se tě zeptala, studovala jsi v letech 2009-10 na vysoké škole v Plzni (Fakulta umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni). U kterého z profesorů jsi tam studovala? Působil tam v té době Dušan Záhoranský nebo Michal Pěchouček? Jak by jsi popsala toto období? Bylo to pro tebe přínosné?
Anna Ročňová: Studovala jsem v ateliéru sochařství u pana profesora Beránka. Byl to svět tak trochu sám pro sebe a dá se říci, že jako celek se proti intermediálním a jiným ateliérům poměrně vymezoval. O Michalu Pěchoučkovi jsem slyšela jen z vyprávění, tou dobou už na škole nepůsobil, stejně tak jako Dušan Záhoranský. Náš ateliér se nacházel v průmyslové zóně, kde byl kousek les a tam jsem ráda chodila. Na můj vkus byla výuka až středoškolská zadáním, zkrátka bylo důležité vymodelovat portrét a až později s ním kreativněji pracovat. Po půl roce jsem odešla pracovat do umělecké slévárny, to už jsem věděla, že jsem přijata VŠUP.
GK: Plzeň je trochu zvláštní město - ne moc hezké, řekla bych. Ale možná to bylo naopak zajímavé, trávit tam čas a mít tuto zkušenost. Ty sama jsi se narodila v Praze, nebo jsi vyrůstala v jiném městě?
A.R: Nejvíce času jsem trávila na periferii mezi Tescem, lesem a všelijakými fabrikami. Určitě to bylo něco jiného, než zažívám teď. Pocházím z Trutnova - to je hezké místo, výhodné svou blízkostí Krkonoš, ale v Praze jsem si už zvykla.
GK: Od roku 2010 jsi byla již na VŠUP - v ateliéru Krištofa Kintery (?) a nyní studuješ tamtéž u Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Můžeš tyto dvě zkušenosti porovnat? Jak by jsi charakterizovala způsob práce se studenty v obou ateliérech? Byl to velmi výrazný rozdíl?
A.R: Na VŠUP mě přijal pan profesor Gebauer, za to jsem mu vděčná. Po roce pak přišel Dominik s Edith, to pro mne bylo dost zásadní. Měla jsem pocit, že chápou moji práci a podporují mě. Za důležitý považuji jejich přístup, při kterém mi nechávají ,,volnou ruku“. Nikdy mi neřekli: „tohle nedělej, to je blbost…“ Student se pak naučí rozhodovat sám. V prvním ročníku, ještě pod vedením Kurta Gebauera jsem s tvorbou spíše bojovala a byla jsem přesvědčená, že jsem k ničemu a na Umprum jsem omylem. Edith s Dominikem jsou hodně aktivní v pořádání různých workshopů s umělci nebo např. s Vídeňskou akademií, se střední keramickou školou v Bechyni atd… Myslím, že je důležité vidět zahraniční výstavy a vytvářet si tak zpětnou vazbu. Na letní semestr se chystám na stáž na AVU do ateliéru Vladimíra Skrepla, na to se těším.
GK: Rok jsi pobývala též ve Vídni. Na jaké to bylo škole? Dá se říci, že tamní školy jsou v něčem „napřed“ před našimi školami? Způsobem výuky, nebo technickým zázemím apod.? Probíhá tam více workshopů, je to zcela jiný způsob práce se studenty?
A.R: Ve Vídni jsem strávila jeden semestr na Angewante (Universität für angewandte Kunst Wien), jedná se o obdobu české Umprumky. Byla jsem v ateliéru TransArts, který se nacházel na detašovaném pracovišti téměř v Prátru. Součástí byla zahrada, kterou nesmím opomenout. Co se způsobu výuky týče, byl zde podobný model. Pořádání workshopů, skupinové konzultace atd. Technické zázemí bylo velmi dobré, ale musím se přiznat, že jsem ho moc nevyužívala.
GK: Sama Vídeň nemá tolik současného umění k vidění jako např. Berlín, nebo v Londýn, pokud se nepletu. Jaký si z tohoto města měla dojem? Je spíše konzervativní, nebo se mýlím? Možná už je to hodně jiné než před časem, kdy jsem tam naposledy byla…
A.R: Měla jsem štěstí, že jsem nezabředla pouze na Angewante. Díky tomu, že jsem na stáž jela společně s Janem Boháčem, který pracoval s uměleckou skupinou Gelitin, jsem se dostala i mezi jinou uměleckou společnost a to byla dobrá zkušenost.
GK: V nedávné době jste byli se školou na studijní cestě v Londýně. Zaujaly vás tam nějaké výstavy, jaký jste měli zážitek z tohoto města? Probíhaly tam v té době výstavy, které byly pro vás zajímavé?
A.R: Londýn jsem navštívila podruhé a zanechal ve mě silný dojem. Je to město s atmosférou a musím uznat, že většina výstav se mi líbila. Zaujaly mne práce Richarda Tuttla, dále pak Mirror City v Hayward Gallery. Také jsem navštívila bazén od Zahy Hadid, kde jsme si zaplatili hodinu skákání. To byl netradiční zážitek.
GK: V roce 2012 jsi připravila Situaci 25 pro Galerii Pavilon v Praze. Byla to společná práce s Janem Boháčem, jehož prezentací v galerii byla performance. Mohla by jsi říci něco k tématu této výstavy? Performance vypovídala o určité fyzické snaze, která je velmi namáhavá, ale jakoby zároveň nesmyslná, nekonečná... Jak by jsi popsala objekt, který jsi pro výstavu vytvořila ty? Jeho součástí byl i text...
A.R: Snažili jsme se o rovnováhu mezi mužským a ženským světem, mezi poetikou lyrických objektů a až jeskynního aktu mlácení kamenem. Jak jsi napsala, nekonečný a nesmyslný odvěký boj. V galerii jsem měla dva objekty - pekáč s lampičkou, ve kterém se pomocí motorového oleje odrážel měsíc a skleněnou vázu s větvičkou a listem z časopisu, na které byl kolibřík s textem. Honzova téměř hodinová performance s kameny vytvářela zvuk, který jakoby udával takt tomuto souboji.
GK: Sama pracuješ převážně se sochou, objektem. Vznikla však také performance s názvem „Situace 2 - pes“ , kde performuješ se svým psem. Tato práce mne zaujala - je citlivá svým provedením a v určitém smyslu je „sochařská“. Zároveň nepostrádá jemný smysl pro humor. Je to jediná práce, kterou jsi takto vytvořila, nebo je možné, že performance bude i nadále součástí tvého uměleckého projevu?
A.R: Popravdě řečeno mám za sebou pár pokusu o performanci/videoart, ale je velmi těžké působit přirozeně a nestrojeně. Toto video vzniklo náhodou mezi natáčením něčeho jiného, kdy kamera běžela a můj pes, který mne pozoroval, se na to už asi nemohl koukat a přišel si se mnou hrát. Přišlo mi najednou úplně jasné, že ho začnu napodobovat. Myslím, že jedině díky tomu to působí uvěřitelně. Později jsem se pokoušela o něco podobného, ale už nikdy se to nepovedlo. S náhodou pracuji ráda, je jen škoda, že se nedá tak jednoduše přivolat. Určitě se do budoucna nebráním zahrnout performance do svého uměleckého projevu. Záleží, jestli mi pomůže nejlépe vyjádřit můj záměr…
GK: Na VŠUP mne zaujaly klauzury, kde jsi vystavovala několik objektů z použitého materiálu, přírodnin apod. Tato instalace byla z obou stran obklopena zdmi a nebylo tedy možné z blízka na objekty dohlédnout. To vytvářelo určité napětí a zvláštní pocit, u kterého si člověk nebyl jistý, zda je to úmyslné, nebo jen nějaký prvek instalace, který se stal omylem. Ráda bych se zeptala, zda tyto objekty, které vytváříš, jsou jednotnou instalací, nebo zda jsou to jednotlivá díla, která mohou být vystavena i samostatně....
A.R: Při instalaci jsem vyšla z místa, kde věci vznikaly, byl to malý stísněný ateliér a přišlo mi zajímavé vytvořit pro soubor objektů, které byly sami o sobě hodně křehké jakési území, kde budou chráněné od okolí. Pocit nedotknutelnosti a určitého nadiktovaného úhlu pohledu měl vzbudit napětí a zvědavost. Jednotlivé objekty vnímám spíše jako celek do jedné už uzavřené instalace. Zároveň jsem se snažila vyrovnat s prostředím ateliéru a určitou intimitou, která je s procesem práce spjatá.
GK: Na současné výstavě v Galerii Jelení jsi připravila instalaci, jejíž součástí jsou i „obrazy na zdi“, ovšem velmi netypické. Použila jsi například jako materiál sádru na látce, několik vrstev papíru, jakoby koláž apod. Vím, že se nikdy nedá přesně vyjádřit textem „o čem výstava je“ a je nutné nechat na sebe působit díla vizuálně, přímo v prostoru galerie. Ale jen bych se zeptala, zda jsi sis sama pro sebe definovala nějaké konkrétní téma pro tuto výstavu, zda výstava vznikla na základě nějakého konkrétního zážitku apod.?
Tématem výstavy je žena, která se jde koupat a následně se namaže krémem.. V instalaci je přítomná nahota, kachličky s namydleným objektem, polo ležící tílko překryté jakoby pláštěm z vody, kresby na skle, které vznikly otiskem indulony, šňůra na prádlo, portréty ženy a muže. Některé objekty se jakoby převalují jiné levitují, odcházejí pryč ze scény. V portrétech je přítomná ironie. Z ženy se stala šílená nevěsta, jejíž portrét je navrstven z rozličných materiálů . Dále se zde objevuje motiv oka pozorovatele, ale i motýla, které ze sebe vzájemně vycházejí. Díky instalaci se do příběhu zamotávají nové příběhy a setkání. Kladla jsem důraz především na materiálovost objektů. Mazáním, mydlením, sypáním a především vrstvením, které evokuje pocit před koupelí až do úplného odhalení a pocitu čistoty.
Děkuji za rozhovor, Gabriela Kotiková
Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl.m.Prahy, Státní fond kultury ČR
Mediálními partnery jsou Artycok.tv, ArtMap a jlbjlt.net
