Marek Meduna, Andrea Součková: Program
21. 5. – 7. 6. 2007
kurátor: Dominik Lang

Proč píšu tento text? Má snad být jakýmsi zamyšlením nad důvody, které nás vedly k uskutečnění této výstavy. Nebo se snad jedná o jakýsi nepsaný zvyk (sic) či úlitbu, těm kteří takzvaně nerozumějí, protože rozumět nechtějí, pro novináře, kteří si svou práci rádi zjednoduší. Nebo je snad tento text tím, co má napomoci v přijetí výstavy, tedy tím co má posunout mou profesionální kariéru o krůček vpřed, což sice vystihuje můj pocit, ale málo naznačuje, kam vede ono vpřed. Ano, důvodů je mnoho, a už ze slova mnoho čiší rezignace. Otázkou však není úplný seznam, ale způsob jak se textu zhostit, jak psát o tom, co by mělo být vidět, co by mělo být zřejmé, protože vše podstatné by mělo být součástí expozice. Nadbytečná slova mají vůči obrazům příliš velkou moc. Je tedy na místě být obezřetný - naznačit, kde jsou značky, podle kterých se lze orientovat, jak používat mapu, a nevyzrazovat více, nezradit samotnou výstavu, nezpronevěřit se jejím obrazům. Tato výstava je sama tím médiem, které tvoří celek a které má komunikovat s divákem. Jednotlivé artefakty nabývají na významu pouze ve vzájemných souvislostech. Lze je přirovnat ke slovům, slabikám, hláskám. Výstava je pak tu slovem, větou, odstavcem - názorem na roztřídění jednotlivých částí. Příměr k jazyku platí jen částečně. Obraz se nečte zleva doprava, ale spíše rozečítá zvenku dovnitř, jakýmkoliv směrem. Domnívám se, že tento pohyb je vlastním příběhem umění a je jedno, zda se jedná o pohyb spíše intelektuální, spíše smyslový či takzvaně estetický. To od umění očekávám a snažím se i dosáhnout, čím rafinovaněji a úporněji, s vědomím prázdnem profukujících mezer v chatrné konstrukci díla, tím lépe. Název mého povolání zní umělec, živím se však většinou něčím jiným. Andrea je pedagog, a tak si i vydělává na živobytí. Tuto výstavu jsem připravoval já v čase svého povolání a zatímco Andrea ve svém volném čase. Pracovali jsme na každém díle osm a půl hodiny v kuse s půlhodinovou přestávkou na oběd. Většinou se jednalo o mechanické opakující se úkony, kterými jsme vyplnili určenou pracovní dobu. Pracovali jsme s maximálním nasazením. Pro činnosti, které jsme si zvolili, nebylo potřeba zvláštních dovedností. Stejně by mohl činit kdokoliv jiný a vlastně se tak u mnohých, ba u naprosté většiny dospělé populace děje v jejich vlastních pracovních dobách, myslím proto, že je všechny můžeme považovat za spoluautory naší výstavy Program. Základem této výstavy jsou dvě místnosti. V první jsou představeny ukázky prací, které jsme stihli vytvořit během našich pracovních směn. Druhá místnost je specificky osvětlena, leč jinak prázdná. Přestože se téma z nastíněného jasně rýsuje před očima, jsem přesvědčen, že to podstatné je řečeno jaksi mimochodem, navíc. Téma výstavy není ani nové, ani nějak neobyčejně aktuální, je to jedno z těch témat, které se jaksi samovolně nabízejí k použití. A možná tím je řečeno vše: téma je použito... tématu je použito k vyjádření něčeho jiného, to jiné cizopasí na tom známém a obvyklém, alespoň tak se tomu domnívám, aniž bych byl schopen či ochoten to blíže zdůvodnit.

Marek Meduna