Dominik Gajarský: Cesta do pravěku
26. 2. – 6. 3. 2014
vernisáž: 25. 2. 2014
kurátor: Martin Mazanec

Cesta k počátku času aneb rozhovor Martina Mazance s Dominikem Gajarským.

Dialog s Dominikem Gajarským vznikal během příprav a instalace výstavy Cesta do pravěku, která je určena pro prostor Galerie Jelení. Téma výstavy v mnohém rozvíjí předešlé výstavní cykly, v nichž se Dominik Gajarský zaobíral předobrazy existujících uměleckých děl, postkoloniální reflexí českých představitelů modernismu nebo životem tanečnice s širšími kulturními zájmy. Magie pohyblivého obrazu, tvůrčí postupy s rysy amatérského antropologa médií, jakož i obraznost kulturních symbolů se stavájí hlavními motivy k samotné výstavě.

Martin Mazenec: Nikdy jsme se nebavili o tvém zájmu o pravěk.

Dominik Gajarský: To ne. 

MM: Začneme asi u rozdělávání ohně?

DG: Ano, jak říká Petr ve filmu Karla Zemana: „Malý ohýnek a tolik nám pomohl. S ním jsme byli v bezpečí. Jaká to mohla být chvíle, když člověk zapálil svou první pochodeň, když se zmocnil ohně, od té doby se stal pánem tvorstva, začal být skutečně člověkem.“

MM: A nebo jiný citát: Čím jasněji oheň hoří, tím rychleji uhasíná... (smích) Oheň je schován v krabičce od sirek?

DG: Samozřejmě!

MM: Je možné název výstavy Cesta do pravěku chápat jako tvou úvahu o technologické vizualitě současného obrazu filmu a fotografie?

DG: Když se bavíme o názvu výstavy, tak je důležitý anglický překlad titulu Zemanova filmu: Journey to the Beginning of Time, který v češtině znamená „cesta do počátků času“. To je mnohem zajímavější spojení, jež mi evokuje počátky kinematografie, nebo vůbec první pokusy o záznam obrazu, při kterých byl důležitý čas. Nejen při zachycení obrazu, jeho zpracování, ale i při jeho následné prezentaci. Současný obraz filmu a fotografie má různé technologické podoby a je mnoho cest, kterými se umělci mohou ubírat – osobně se soustředím na obsah, až poté vybírám technologii, s níž pracuji.

MM: Poprvé jsi se rozhodl pracovat výhradně s analogovými technologiemi – 16mm filmem a ručně vyvolanou černobílou fotografií – toto rozhodnutí lze vyložit jako mediální archeologii, která úspěšně a občas i křečovitě okupuje současné galerijní prostory. 

DG: Ona mediální archeologie je zvláštní fenomén, který mě nutí přemýšlet o obraze jako takovém. 

O jeho sdělovací funkci, o tom, jaké já mám možnosti obrazy číst, jak je mám vytvářet a proč. Myslím, že to není otázkou současnosti, ale je to naprosto přirozená smyčka, ve které se prezentace obrazu od historie do současnosti donekonečna točí. Pouze přichází nové technologie a zůstavají déle mechanická zařízení schopná zachytit a zobrazit obraz. 

K analogovým technologiím jsem se znovu dostal přes téma, u kterého bylo na prvním místě světlo a čas. Cítil jsem potřebu zanamenat toto téma nejpřílehavějším procesem. Po prvních pokusech s ideálním obrazem videa mě jeho „dokonalost“ přestala zajímat. Mohl bych ten pocit přirovnat k zjištění, že kouzelník David Copperfield používá postprodukci.

MM: Je součástí tvého tvůrčího  procesu i zkoumání řemeslné dokonalosti, kterou následně posouváš v rámci vlastních intepretací kulturních předobrazů vybraných uměleckých děl? 

DG: Pokud jde o řemeslnou dokonalost předobrazů, z nichž vychází některé moje práce, musím uznat, že ji nejen zkoumám, ale i obdivuji. Pokud jde o moji řemeslnou zdatnost, ta končí a začíná u přátel, kteří mi pomáhají moje práce dotáhnout do konce.

MM: Nakolik je pro tebe důležitá otázka stárnutí samotného obrazu?

DG: To je důležitá otázka. Obraz zestárne v okamžiku, kdy je zachycen.

MM: Tady cituješ koho? (smích)

DG: To je moje! (smích)

MM: V momentě, kdy cituješ vědecké filmy Jeana Painlevé, fotografie Gjona Mili, Paula Outerbridge a další díla různorodých autorů, tak ověřuješ vedle řemeslné a estetické stránky automaticky i jejich kulturní nebo historickou funkci?

DG: Ano, vždy jsem u svých prací vycházel z existujících děl a pokaždé, když čerpám z nějakého konkrétního zdroje, snažím se ho vytvořit znovu. Nerad vytvářím koláže, nebo reditace, stejně tak v hudbě mám raději formu coveru než remixu. Kulturní nebo historická funkce mých předobrazů se mění i nezávisle na mně, ale co mě zajímá, je extrahování motivů, studování spojitostí mezi těmito obrazy a jejich podstata.

MM: Nakolik je pro tebe zásadní velikost reprodukce podobných obrazů skutečnosti, jako jsou například lidské ruce nebo krabička sirek?   

DG: Bílá ruka na černém pozadí je motiv, který mě dlouhou dobu fascinuje. Použil jsem jej už v projektu  Mechanický dokument jako jakéhosi průvodce dějem. Vzpomínám si, když jsem poprvé uviděl film Kráska a zvíře, na ruce, které držely svícny, nalévaly víno nebo zapalovaly svíce. Sekvenční fotografie ruky Eadwearda Muybridge, která zvedá a pokládá baseballový míček, ruce Dóry Maurer skládající a rozkládající bílé prostěradlo na černém pozadí. Dokonce i Jean Painlevé se ve svých dokumentech nechal inspirovat vizualitou surrealistických filmů Jeana Cocteau.

MM: A jak je to s tou velikostí zobrazení lidského těla?

DG: Na velikosti záleží. Nebo alespoň mně. Pokud pracuji např. s lidskou rukou, je pro mě logické ji posléze zobrazit v nejlepším případě v měřítku 1:1. Napadá mě zláštní zážitek z letošního bienále v Benátkách, kdy Anri Sala promítal ruce pianistů Louise Lortie a Jeana-Efflam Bavouzeta ve své práci Ravel Ravel Unravel nazvětšované do obří velikosti na obřích plátnech tak, že vznikla spektakulární podívaná podobná zážitkům z multikina. 

MM: O fotografii, filmu a obecněji pohyblivém obrazu lze historicky uvažovat jako o nástroji odhalování lidskému oku skrytých skutečností, nemyslíš, Dominiku? 

DG: Přesně tak, Martine.

MM: Podléháš této magii zobrazivosti, nebo ji spíš už jen s nadhledem ilustruješ? 

DG: To je otázka na tebe. 

MM: Jak tě znám, doufáš, že té magii podléháš a zároveň ji s nadhledem ilustruješ. (smích)
Kam lze posunout v současnosti tento aspekt v rámci galerijní instalace?  

DG: Hmmm ... na prádelní šňůru? (smích)

Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl.m.Prahy, Státní fond kultury ČR
Mediálními partnery jsou Artycok.tv, ArtMap a jlbjlt.net